ZUZANA O‘NEIL

Herní prvek do exteriéru

Ateliér produktového designu

Ve svém díle vytváříš herní prvek do exteriéru města – nemá ovšem sloužit dětem, ale spíš dospívajícím, s nimiž se podle tebe ve veřejném prostoru tolik nepočítá. Jaké možnosti trávení volného času jim tedy současný veřejný prostor nabízí? A jak bys to chtěla změnit?
Veřejný prostor pro teenagery se dnes většinou vybavuje sportovně se zaměřením na výkon: od fotbalových a basketbalových hřišť přes skateparky až po workoutová hřiště. Přestože je pohyb velmi důležitý, ráda bych možnosti venkovního vyžití pro tuto věkovou skupinu rozšířila, aby mohli kromě fyzické zdatnosti budovat i tu sociální. Nyní nejčastěji posedávají na lavičkách, zídkách nebo veřejném umění, a já bych jim ráda dala prostor, který bude jen pro ně a jejich potřeby.

Jaké funkce má tvůj herní prvek naplňovat a z čeho jsi při tom vycházela?
Herní prvek vychází z workshopu, který jsem realizovala s žáky Gymnázia Bystrc. Snažila jsem se v rámci něj pochopit jejich potřeby a obavy a společně definovat nedostatky veřejného prostoru v okolí školy. Nejčastěji zmiňovali potřebu venkovního stolování a společně tráveného času s kamarády. Celý prvek je rozdělený do několika zón tak, aby se dal využívat zároveň k různým aktivitám. Pár lidí bude obědvat, větší skupina si bude povídat, další si může číst nebo se opalovat a nikdo by se neměl navzájem rušit nebo si překážet.

Pro obhajobu se ti podařilo vyjednat instalaci díla ve veřejném prostoru v Bystrci. Paradoxním výsledkem však byla nutnost jeho oplocení z bezpečnostních důvodů – zůstala jen ilustrace okradená o funkci. Jak striktní jsou pravidla, kterým musí designérka čelit? Kdybys realizovala dílo „doopravdy“, dělala bys něco jinak, anebo bys radši dala lidem důvěru a nechala konstrukci takovou, jaká je?
Oplocení byla úplně krajní možnost, kterou se mi povedlo s úřady vykomunikovat. Bohužel ani cedule „vstup zakázán“ nebo „vstup na vlastní nebezpečí“ nebyly pro úřad dostačující, a tak jsem měla dvě varianty: buď vystavit objekt v prostorách VUT (bez přístupu veřejnosti, ale i bez oplocení a s možností využití studenty VUT), nebo objekt vystavit na místě, které si středoškoláci určili na mapě v rámci workshopu (kde bylo nutné konstrukci oplotit, ale zároveň i zhodnotit zasazení do veřejného prostoru). Myslím, že přístup městské části byl opodstatněný. Herní prvky mají bohužel v současnosti až příliš striktní pravidla a velká část designérů s tímto problémem dlouhodobě bojuje. Ten můj slouží jako prototyp a začátek konverzace. Záměrem nebyla kontroverzní konstrukce, která by šla proti normám nebo pravidlům. Věřím, že je možné podobný prvek se stejně silným participačním základem zhotovit i v rámci spolupráce s certifikovanou firmou v rámci jejího portfolia.