Volha Huseva (*1996) se zabývá sochařským materiálem a keramikou, ve kterých nalézá svůj pevný základ, přestože její projekty mají více poloh. Vizuální přemýšlení přesahuje klasickou sochu. V jejích pracích se můžeme seznámit s experimentováním s různými formami v rámci klasického sochařského média, jako je pálená hlína, porcelán, montážní pěna nebo směs odpadních materiálů – dřeva, kovu, plastu apod. Zároveň se v autorčině práci nachází jemný, ale důležitý přístup procesuálnosti, který někdy hravě směřuje spíše k experimentu s ohraničenou formou, již chce autorka zásadně narušit. Její projekty odkazují ke společensko-politickým tématům. Plynule střídá svoje schopnosti volné i užité tvorby. Onu procesuálnost a experiment vidíme v rané práci věnované společenským fenoménům, jako je např. plastická chirurgie. Autorka v díle Tváře smrti (2017) reflektuje oběti plastické chirurgie. Vytváří odlitky lidských masek, na kterých nechává procesuálně zaznamenat vyžírání čistícím přípravkem. Některé části se z nich pak ztrácejí, propadají se pod potřísněným toxickým materiálem. Téma plastické chirurgie rezonuje se sochařstvím – plastický chirurg jako „Ten“, který přetváří lidské tváře, ne vždy povedeně. Fascinace krásou a umanutost se „zlepšovat“ se pak stává psychickou závislostí. Huseva postupně do svého vizuálního zázemí přivádí environmentální postupy, ve kterých si podrobuje celkový prostor, a v lecčem se tak dotýká happeningu – jednodenních akcí, kde také převládá další médium – kresba či zásadní dokumentace pomocí fotografie. V díle Špinavá Volha (2020) reaguje na znečištění jedné z největších řek Evropy. Využívá trash estetiky, když vyhozené plastové tašky spojuje dohromady a instaluje je v přírodním prostředí řeky. Vytváří tak konflikt dvou různých prostředí.

V díle Zóna (2021) si autorka pohrává s dystopickou estetikou filmu Stalker (1979) od Andreje Tarkovského. V pochmurném prostředí veřejné umývárny a jejích keramických obkladů využívá záznam kresby, skrze niž pohlcuje celý vnitřní prostor umývárny, která se stává součástí jejího sochařského záměru. S postupnými otisky a zvuky tekoucí vody z kohoutků se dostáváme do fiktivních světů mimo lidské entity. V projektu Domov? (2022) zase odkazuje k politické situaci vlivu dezinformací nejen na východní Evropu, ale na celý svět. Tíživou situaci v její rodné zemi, Bělorusku, demonstrují pocity zobrazené v šedé krychli, která nemá žádná okna a na první pohled se stává vězeňskou celou. Konflikt již v názvu díla přináší i otázku, kde se můžeme opravdu cítit bezpečně. Trashová estetika montážní pěny, šedé jeskyně se setkává s precizností určitých sochařských postupů.

Tyto specifické postupy, genezi svých děl od přeměny jednotlivých soch do podrobeného prostředí, využívá i při své diplomové práci To, co chci vidět (2023), která zhodnocuje její vizuální přemýšlení směrem ke každodenním politickým a angažovaným činnostem. Skrze svůj běloruský původ se autorka vrací k reakci na současný konflikt ve východní Evropě, a to k propagandě jakožto modernímu nástroji k ovlivňování lidského vědomí. V opuštěném objektu divadla prostřednictvím instalace reflektuje válečnou propagandu – agresivní způsob vytváření dezinformací a strachu obětí, které pak následkem toho vezmou dobrovolně zbraně do ruky. Autorka chce využít podobných strategií a navodit atmosféru pomocí instalace v konkrétním prostoru. Výstupem pak jsou velkoformátové fotografie, které autorka reflektovala i v předešlé práci.