Terezie Rausová

Tvorba Terezie Rausové se dlouhodobě zaměřuje na témata spojená s působením člověka na okolní přírodu, životní prostředí a s tím vším spojenou říši hmyzu. Hmyzí téma není vybráno náhodou, je naopak výsledkem pozorování proměn ve výskytu hmyzu okolo nás. Tato pozorování nemají v práci Terezie zcela vědecký charakter, neopírají se o exaktní metodiku. Vychází sice z podložených vědeckých zjištění, ale nejvýznamnějším činitelem je zde především vlastní pocit, vlastní zkušenost, louky, lesy a rybníky, které si autorka pamatuje z dětství, a razantní proměna jejich fauny.

Tento citlivý osobní přístup k problematice, a do značné míry i k malbě jako takové, je pro Terezii příznačný. V jejích dílech, která jsou svým obsahem beze sporu ekologickým apelem, převažuje především dojemná lidská starost o to nejmenší a zdánlivě nejméně významné. Aktivistický postoj je nutno z děl číst až v druhém plánu a proto nepůsobí povrchně ani ukřičeně, a to dokonce i přes svou výraznou barevnost, která by mohla podobný apel evokovat, byla-li by použita jinak. Barevnost je totiž takzvaně aposematická, tzn. využívá barev, které v přírodě obvykle znamenají nebezpečí, jedovatost nebo varování. Právě varování, sice něžné, přesto ale znepokojivé, je přítomno v celé Tereziině práci.

Znepokojivé jsou malby a objekty také formálně. Precizně zpracované skleněné fosforeskující larvy, symbol proměny a zárodky života, pracují s atavistickým strachem člověka z něčeho, co často budí odpor. Fenomén fobií je tak jedním z hlavních motivů Tereziina hloubání nad povahou vztahu člověka a hmyzu.

V pracích na plátně autorka dovedla svou lazurní techniku, která vzniká litím barvy na obraz položený na zemi, do velmi přesvědčivého stavu. Antropomorfní motivy, ve kterých stále rezonuje další autorčin inspirační zdroj, kterým je klasická sci-fi literatura, jsou zde už opravdu organickým propojením kulturního a přírodního. Přesvědčivé kreace vzniklé částečně náhodným prolínáním ředěných barev doplňují znepokojivé malířské detaily například v podobě částí lidského obličeje. Tento princip je však použit s takovou poučeností a uvážením, že se ani náhodou nepřibližuje k nějakému zjednodušenému kýčovému projevu; naopak svou vážností a tísnivostí připomíná, jistě ne náhodou, kafkovskou atmosféru proměny, symbiózy a zmatení.

Dohromady je tak projekt ucelenou osobní výpovědí i zoufalou výzvou. Funguje jako dílo čistě výtvarné a estetické, které je ale plné významů, jež nás vedou k uvažování nad vlastními strachy a úzkostmi i osobní zodpovědností.

Autor: Hynek Chmelař