TEREZA KOUDELKOVÁ

Planetární psaní

Ateliér herních médií

Ve své práci vracíš část kontroly zpět postavě, která některé akce sama dokončuje, a hra tak začíná připomínat spíš spolupráci. Co pro tebe tato změna znamená – jde spíš o narušení hráčovy možnosti jednat, nebo o způsob, jak umožnit vznik vztahu mezi hráčem a postavou?
Chtěla jsem, aby se postava projevovala, byla aktivním účastníkem procesu hraní. Tím se dostává na úroveň hráče samotného, podílem na procesu jsou si rovni. Mnoho herních světů pracuje s hráčem jako s téměř božskou entitou NPCs i hratelné postavy k ní vzhlíží. Má práce zkoumá, jak může hra fungovat, když je tato hierarchie zpochybněná nebo úplně rozbitá. Postava tady vede hráče, hlásí se o své tělo a místy si bere kontrolu úplně zpět. Hráč může činnosti ve hře ovládat pouze pohybem thumbsticky – úplně mizí tlačítko pro spuštění interakce. Výsledný zážitek je pak jakousi sérií konání a čekání na postavu; a postava pak na oplátku zase trpělivě čeká na nás, než se dovtípíme, co je další krok. Z hlediska tvorby hry samotné by bývalo o hodně jednodušší „nakódit“ tlačítko.

Vztah hráče a avatara popisuješ jako potenciálně symbiotický. Myslíš, že je možné tento vztah vnímat i konfliktně – jako střet dvou vůlí sdílejících jedno tělo?
Určitě, myslím, že tam vzniká stav podobný spuštění herní cut-scény. Hráči, který je zvyklý plnohodnotně interagovat s herním světem, je najednou nevyžádaně zablokován vstup a dívá se na odvíjející se filmovou scénu. Pokud bude mou hru hrát člověk, který bude chtít tělo postavy plně osídlit, bude mu projev postavy vadit. Nemít digitální tělo k dispozici úplně a místo toho se o něj přetahovat s někým dalším, kdo možná je a možná není jenom hromádka kódu, je nepříjemný zážitek, a to je právě to, do čeho se svou prací snažím nahlédnout.

Používáš tradiční výtvarné techniky jako inkoust a akvarel v digitálním prostředí. Přemýšlíš nad tímto přenosem jako nad způsobem, jak polidštit digitální těla?
Asi jde spíš o polidštění mého tvůrčího procesu… Pracovala jsem vždy spíš tradičně a do média digitální hry se dostávám někdy s obtížemi: všechno je jaksi nehmotné a nedotknutelné. 3D modelování a animace jsou pro mě uhrančivé, ale je to o tolik jiné než ilustrace nebo desková hra. Ve svých předchozích projektech jsem se s tím potýkala, texturování nedigitální technikou je pro mě cestou, jak s tím pracovat. Polidšťuju tím nejen tělo, ale i vše kolem něj. Taky se snažím digitalizovat samotnou výtvarnou techniku, vrstvení, rozpíjení a solení, což jde hůř, protože nulová hodnota papíru je bílá, kdežto nulová hodnota obrazovky je černá, a existuje taky rukodělná chyba, která digitálnímu světu není sympatická. V tomto ohledu se mám ještě co učit. A on ten dotek je vlastně i téma projektu (každopádně je tam hodně mých otisků prstů; prosím, nehledejte je).