ŠTĚPÁNKA ADÁMKOVÁ

CORPOREAL. Bonded by the Particles

Ateliér malířství 2

Ve své práci dlouhodobě operuješ s pojmem syntetická sounáležitost. Mohla bys přiblížit, co pro tebe znamená? A jak se její představa v průběhu let proměňovala?
Pojem syntetické sounáležitosti pro mě primárně představuje změnu perspektivy, hledání způsobu vyrovnání se s nešťastnou environmentální situací, pocit naděje, blízkosti a sdílené tělesnosti. Syntetická sounáležitost by ideálně měla vyjadřovat, že jsme v tom všichni – (ne)lidští, (ne)živí, minulí i budoucí – spolu.
S touto tematikou pracuji od sedmnácti let, kdy jsem malovala všechno související s environmentální úzkostí. Tak dlouho jsem byla nešťastná, až jsem k té úzkosti začala přistupovat jako k trestu. Tento trest mi poté začal přinášet uspokojení z eskapismu a performativního řešení problému, na němž ale ve skutečnosti neměnil nic. A tak nastala aktuální etapa, ze srandy jí říkám „environmentální rezignace“. Je v ní trochu ironie, estetična, zábavy, ale i naděje a vyrovnání se se vším, co se kolem nás rozpadá na mikročástice, které už nemáme pod kontrolou.
K mikroplastu přistupuješ jako k materiálu, který je součástí nás všech.

Jak ale pracuješ s tím, že různé skupiny i druhy nenesou dopady plastového znečištění stejně?
Mikro a nanoplastům dávám agenci, odděluji je od lidské nadvlády a dávám jim určitou samostatnou sílu zemského hybatele. Vnímám je jako vykonavatele poetické spravedlnosti vůči lidem – minulé životy, z nichž jsme vytvořili obaly a jednorázové materiály, se nám roztříštěné na mikročástice vracejí do těl. Bohužel tyto dopady nesou i druhy a skupiny, které za tento stav nejsou zodpovědné. Možná je řešením právě optika poetické spravedlnosti, do které nemůžeme tahat i ostatní, a tak je třeba o zasažené pečovat o to více.

Pojem hýčkat ve své práci používáš ve vztahu k něčemu, co nám zároveň ubližuje. Můžeme přemýšlet nad péčí i ve vztahu k materiálu, který je v důsledku toxický?
Právě tento paradox mě na myšlence syntetické sounáležitosti baví! Věc, která byla zpočátku „naším“ výtvorem a služebníkem, se během pár generací stala naším pánem, samostatnou entitou obývající moře, zemi i naše těla. Už dávno nad ní nemáme kontrolu, a tak je potřeba být solidární vůči dalším (ne)lidským entitám a zvládnout tuto potopu světa společně. Mikroplasty a plasty obecně jsou krásným materiálem, který téměř nemá obdoby. Není to krásně poetické, že právě ony na nás vykonávají tuto spravedlnost? Nehýčkáme své plasty i teď, i bez syntetické sounáležitosti, a to i přesto, že nám ubližují? Milujeme je, i když víme, že jsou toxické. Baví mě tento paradox zveličit a poukazovat na něj.