ŠIMON BOLCEK

Jak život napodobuje film

Ateliér malířství 1

Zdá se mi, že jednotlivé obrazy odkazují k různým filmovým žánrům a že u tebe žánr nefunguje jen jako vizuální styl, ale spíš určitý způsob, jak je situace možné číst. Existuje pro tebe nějaký klíč, podle kterého konkrétním osobním zkušenostem přiřazuješ konkrétní filmové žánry?
Jsem rád, že obrazy na tebe působí rozdílně. Klíčem k volbě žánru jsou pro mě aktuální emoce nebo pocity, které v danou chvíli prožívám se svými blízkými, kamarády a rodinou. Od toho se odvíjí barevnost a kompozice, která buduje celkovou atmosféru obrazu.

Filmový plakát je tradičně spojován s komercí. Vnímáš ho spíše jako formu „nízkého“ vizuálního jazyka, se kterým pracuješ ve své umělecké tvorbě, nebo se takovému rozdělení vědomě vyhýbáš?
Určitě nevyhýbám. Filmový plakát beru samozřejmě jako formu, jejíž vizuální působení má člověka přitáhnout. Jeho součástí je technika airbrush, která je spojována s komerční estetikou a umožňuje spoustu zajímavých efektů. Plakát tak vnímám v něčem jako „nízký“, ale zároveň mě fascinuje jeho kompoziční promyšlenost, kterou se snažím využívat a s médiem pracovat jiným způsobem. Hledat hranu mezi obrazem a plakátem.

Když porovnávám tvou bakalářku s diplomkou, nelze si nevšimnout, že ses výrazně posunul od práce s uzavřenými celky k fragmentárnějšímu způsobu zpracování. Nakolik je tento posun zásadní proměnou tvého přístupu k vyprávění?
Myslím si, že to je velký posun ve způsobu vyprávění. U bakalářské práce jsem pracoval s parafrází historicky známých obrazů, jejich interpretací, hierarchií postav a kontextem. Scéna však byla vystavěna jako celek. Plakátová fragmentárnost mi umožňuje zasadit do obrazu postavy, zátiší nebo krajinu a libovolně je vrstvit jedno přes druhé. Fragmenty tedy poskytují divákovi iluzi příběhu a působí jako koláž sestavená z různých částí dějové linky smyšleného filmu