Sára Jarošová

Sára Jarošová (* 1998) se zabývá osobní a kolektivní pamětí ve vztahu k nejrůznějším médiím. Intermediální přístup jí dovoluje zkoumat téma paměti v celé jeho šíři – od vizuální analýzy společenských rituálů přes inscenované video eseje o vztahu paměti a místa po abstraktní malby, které zachycují osobní vzpomínky pomocí nečitelných znaků a barevných skvrn.

Ve svých textech skládá fragmenty příběhů, které vyprávějí o realitě neprivilegovaných jazykem ohlodaným na kost. Ve své práci často využívá optiku dítěte, která není naivní ani nostalgická, ale bezprostředně chaotická a někdy až podvratná. Do videofilmů, které vznikají ve spolupráci s Davidem Neumannem, obsazuje dětské protagonisty jako zdroj autentické výpovědi na hraně dokumentu a fikce.

Ve videu s názvem A co kdyby? (2022) snímala dvojici dětí, jak improvizovaně předvádějí zdánlivě nesmyslné činnosti, které plynule přecházely do rituálního zaříkávání nebo zcizující interakce s objektivem kamery. Dívka i chlapec na sobě měli barevné roztrhané kostýmy, na obličeji líčení a chvílemi spolu komunikovali fiktivním jazykem. Pomocí klíčování se střídavě pohybovali v zasněženém lese nebo na jezerní hladině. Změna měřítka z nich vytvářela drobnou součást biosféry. Ve videu se Jarošová snažila zpochybnit zažitou představu o individuálním tvůrci a nabídla odpověď v podobě kolektivního autorství. Spekulativní otázka z názvu videa se vztahovala k hledání nových možností kooperace živých a neživých složek v rámci otevřené struktury přírodního ekosystému. Jakým způsobem by se proměnila společnost, kdybychom „spolupráci“ definovali jako blízký vztah plný lásky? Je autorství pouhá iluze postkapitalistického diskurzu, která má potvrzovat tradiční dělbu práce? Video A co kdyby? (2022) bylo prezentováno na skupinové výstavě Cuerpo Transparente v Centro de Producción Audiovisual Leonardo Favio v Buenos Aires. Její textová sbírka s názvem Naleštěnej Mercedes (2023) byla publikována na digitální platformě pro současnou poezii Psí víno. V rámci výstavy diplomových prací prezentuje svůj závěrečný projekt Můj teenage dream nikdy nekončí (2023), který se zabývá tématem utopické budoucnosti a irelevantnosti historie. Je zpracován ve 3D digitálně vytvořeném prostředí herního enginu Unreal Engine 5.

Sára Jarošová vystudovala bakalářský obor Filmová, divadelní, televizní a rozhlasová studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Je absolventkou Ateliéru environmentu FaVU VUT v Brně pod vedením Barbory Klímové a Matěje Smetany.

Jiří Havlíček

My Teenage Dream Never Ended

V diplomové práci se zabývám tématem post paměti, přemýšlím nad možnostmi (ne)životaschopnosti budoucnosti v kontextech, kde minulost zůstává stále přítomna. Člověk vyrůstá v příbězích předcházejících jeho narození. Svoje vlastní příběhy tak často neúmyslně formuje traumatickými událostmi, které z časového principu nelze přenést, pochopit ani znovu vytvořit.

Diplomová práce leží na pomezí abstraktní roviny péče o paměť, procesem mapování a přehodnocování vlastní definice toho, co je domov postavený na rodinné historii. Vytvářím dystopické video odehrávající se v budoucnosti, v digitálně vytvořeném světě po rozpadu současného světa, jak jej známe. Současnost se pod řetězci světových, politických, ekologických a ekonomických krizí hroutí, což je jedním ze znaků sdílené přítomnosti, jež se raději utopicky dívá do budoucnosti anebo hledá melancholickou útěchu v minulosti. Ale co dělat, když ani minulost definující naší vlastní historii neexistuje vůbec, anebo v rozostřených střepech dětských vzpomínek a budoucnost nám nemá, co nabídnout?