ONDŘEJ MERTA

Udělej oheň, ani velkej, ani malej

Ateliér malířství 2

Tvá práce vychází z osobní a rodinné zkušenosti, zároveň ale otevírá širší otázky reprezentace. Je pro tebe nepřímost způsobem, jak si udržet vlastní perspektivu a vyhnout se tomu, aby byla tvoje práce čtena jako výpověď celé komunity?
Ta nepřímost je pro mě způsob, jak si nechat prostor pro ambivalenci, pochybnost a osobní rovinu. Jak nemuset všechno převádět do jednoznačné výpovědi nebo postoje. Zároveň mám pocit, že některé věci se dají skrze metaforu, situaci nebo materiál formulovat přesněji než napřímo. Nesnažím se vytvářet obraz kolektivní zkušenosti. Nejde to.

Již dlouhodobě pracuješ se svou matkou. Proměnila se pro tebe v průběhu času tato spolupráce z pracovního postupu v něco podstatnějšího pro samotné přemýšlení o práci? Pokud ano, jakým způsobem?
Nikdy to nebyl jen pracovní postup. Na začátku jsem tuto spolupráci vnímal jako možnost vytvořit sdílený prostor, kde může vzniknout konkrétní dílo. Postupně mi ale došlo, že samotný proces spolupráce je možná důležitější než výsledná práce. Řekl bych, že pro matku to vždycky bylo hlavně o společně stráveném čase a sdílení. Výsledné práce jsou proti tomu vlastně marginální. Mám to podobně.
Rozhovory a návraty k různým situacím začaly fungovat jako způsob, jak přemýšlet o předávání zkušenosti obecně. Nejen o tom, co se předává, ale hlavně v jakých podmínkách se to děje.

Jak důležitý je pro tebe původ a předchozí život objektů, které používáš ve svých instalacích? Vnímáš svou práci jako princip readymade, nebo spíš jako situovanější práci s objekty?
Důležitá je pro mě určitá koherentnost. Pocit, že všechno do sebe nějak zapadá, i v rovinách, které nejsou přímo čitelné. Takže původ objektů a materiálů nebo jejich předchozí život pro mě není důležitý jako informace sama o sobě, ale jako něco, co v sobě nese určitou zkušenost nebo vztah k ostatním částem práce. Často mám pocit, že instalace funguje spíš jako struktura vztahů než jako soubor jednotlivých věcí.