Natália Drevenáková

Projekt Reclaiming Traditions (2024) je komplexní umělecký projekt, který se zabývá reinterpretací slovenské tradice a jejích kulturních prvků – konkrétně tradicí 1. května (stavění máje). Tato potřeba vychází z osobní zkušenosti autorky jako queer osoby vyrůstající na Slovensku, kde queer bytosti ve veřejném prostoru nemají své legitimní místo. Přetváření se děje na půdě feminismu, ekofeminismu a queer ekologie. Součástí projektu je tvorba monumentů ve veřejném prostoru, které symbolizují nový přístup k nebinárnímu vnímání přírody a důležitost participace.

Projekt se odehrává v několika fázích – od tvorby sošného objektu, tapisérie a instalace v exteriérech až po happeningy. Součástí každé fáze je textilní lněný odpad, který autorka produkuje při tvorbě oděvního designu. Tento odpad je následně využit v různých částech projektu (tapiserie, hamaky, recyklované zbytky v půdě) a také v případě diplomové práce jako recyklovaná příze ze znovupoužitých zbytků lnu a vlny pro háčkování boxovacích pytlů, které reprezentují tzv. obkroužení.

Inspirací pro formální přetvoření je totiž neologismus circlusion německé feministky a politické spisovatelky Bini Adamczak, který je ženským aktivem proti mužskému aktivu penetrace. Circlusion (tedy obkroužení) označuje aktivní obklopení. Mimo to projekt reflektuje i otázky genderu, sexuální dominance a ekologické odpovědnosti v kontextu umění ve veřejném prostoru a komunity.

„Máte to moc hezky nazdobený”, slyšela jsem od toho samého, který mne opilý brutálně seřezal žílou, když jsem jej podle tradice po právu polila vodou, protože přišel koledovat po poledni. Ostatní jen pokrčili rameny. Bylo mi asi osm a do té doby jsem měla pocit, že tradice jsou docela zábavné hry. Událost se dá považovat za můj iniciační rituál do skutečnosti, že neoddělitelnou součástí těchto her je, že nejsou fér – zpravidla výrazněji v neprospěch žen a dalších marginalizovaných skupin. A do reality, kde tyto hry přetékají rámec tradic a performativně strukturují i determinují naše životy.

Ač se feministické autorky a mnohé umělkyně již řadu dekád snaží různorodými prostředky společnost s těmito skutečnostmi konfrontovat, potýkají se s důsledky internalizace narativů dominantní hegemonie, které pracují ruku v ruce tím, že svět mluví jejím jazykem. To způsobuje, že není snadné tyto zkušenosti a alternativní narativy dostatečně srozumitelně předat širšímu publiku. Úspěchy Natálie Drevenákové – nejen jako politicky sebevědomé umělkyně, ale také na poli módního návrhářství s prvky aktivismu – však mluví o její schopnosti tyto bariéry překonávat.

Natálii pomáhá pozoruhodná živelnost, tematická přímočarost, zručnost i schopnost otevřeně nacházet komunikační mosty. Její realizace mají vytříbený smysl pro materiálová spojení a velkorysost. Ta se u ní projevuje ve dvou směrech. Jednak v její schopnosti dívat se na místa, odkud jiní (s pokrčením ramen) odvracejí zrak. A pak také směrem dovnitř, kdy dokáže jednotlivá dílčí, zdánlivá selhání uchopit jako příležitosti a otáčet je ve svůj prospěch, k získání klíčových informací pro konstrukci nových a nosných východisek.

Její diplomová práce na motivy monumentu se nazývá Reclaiming traditions (2024). Narativ aktivity na straně penetrace, který je vetkaný do našich rituálů, přepracovává v aktivitu na straně obklopení (circlusion), a její procesuální participativní dílo obsahuje hned několik takto plodných zvratů.

Nejvýraznější je ten, kdy po čase přijíždí na místo, na kterém v rámci vernisáže na bázi ekofeministických východisek se skupinou blízkých rituálně zasadila břízu, aby zjistila, že místo bylo zničeno a bříza je suchá. Natália však nepokrčí rameny, ani se nezačne litovat nebo si stěžovat. Toto selhání přetaví nejen v nové umělecké dílo, ale hlavně ho použije jako odrazový můstek pro tolik potřebné obohacení zmíněných teoretických východisek o podstatné korekce, zde konkrétně v kontextu umění ve veřejném prostoru. Tento moment výrazové a tvůrčí síly skrze emancipaci selhání představuje naději, o kterou se dá opřít ve světě, který tradičně není fér.

Autorka: Barbora Trnková