Michaela Rapavá

A tak skládám objekt jako text

Jak vyprávět text v prostoru?

Jak materializovat spojky mezi slovy a zpřítomnit vnitřní hlas? Michaela Rapavá se rozhodla ukončit své studium introspektivní sondou. Její minimalistický a přitom emocionálně silný „love letter“ v podobě hliníkových trubek a spojů s nahrávkou autorského textu sympaticky směřuje k ní samotné. Ohledává všechny skryté i přiznané verze vlastního já z deníkových záznamů a zároveň usiluje o to, aby našel správného adresáta i v duši svého diváka.

Směr trubek a způsob spojů zde v žádném případě není náhodný. Konceptuálním klíčem k prostorovému rozložení instalace je text nahrávky, lidské tělo a možnosti jeho pohybu. Jednotlivé spoje a linie trubek zde odpovídají vnímání významu slov a rytmu vět. Jsou v podstatě záznamem trajektorie pohybu a plynutí textu, unáší nás, zastavují, vrací zpět, představují fyzickou analogii větné syntaxe prožívané vlastním tělem. Stejně tak samotná nahrávka, kterou slyšíme, je analogií onoho vnitřního hlasu, s nímž se vyrovnáváme. Stále jsme na cestě k sobě i k druhým.

Instalace Michaely Rapavé vychází z tvarosloví minimalistického sochařství a zároveň v ní rezonuje i odkaz k problémům konkrétní a vizuální poezie. V autorčině záměru „podobně jako skladbu textu skládám také objekt“ rezonuje například evidentní poezie Jiřího Koláře, rovněž zde můžeme vysledovat obecnou potřebu některých konkrétních básníků o vykročení do prostoru (například hnutí francouzského spatialismu založené Pierrem a Ilse Garnierovými nebo Mirella Benivoglio). Ze současných uměleckých projevů je Michaelin přístup rovněž blízký k instalacím Jána Mančušky. Podobně jako tento autor i ona pozoruhodným způsobem spojuje text se stavem mysli, těla a s prostorem.

Autorka: Jana Písaříková