Michaela Kachtíková

Představ si, že je tvoje tělo prostor. Pouhá místnost, která je však tvořena spletitými útrobami, a každá má svou funkci a podobu. Když do těchto útrob pomalu klesáš a čím dál tím víc se noříš dovnitř, s každým krokem cítíš změnu. Tvé tělo se začíná pohybovat jinak. Vzduch se ochlazuje, tvoje kůže se zcitlivuje. Pohyb je měkký a plynulý. Dech je klidný.

Najednou se nacházíš na rozcestí. Chvíle zaváhání, kam se vydat dál. Ale tohle je místo, které dobře znáš, a přesně víš, kudy se vydat. Znáš každou skulinku, každý pór ve stěně, každé zrnko písku. Jediné, co se mění, je pohyb a způsob, jak se pohybuješ. Víš, že v určitých místech musíš našlapovat zlehka.

Tvé tělo ví, že s každým pohybem a krokem se ozve lehké zapraskání, které cítíš až vzadu na temeni hlavy. Snažíš se jít tak lehce a opatrně, že ani nedýcháš. A pak konečně dojdeš k středobodu tvé vnitřní domácnosti. Místu, v jehož středu je malý stoleček, na kterém jsou všechny tvé intimní předměty, odhalující část tvé intimity. Pozoruješ ho. Vypadá tak křehce, ale zároveň stabilně. Prociťuješ všechny jemné detaily. Teď, když už sis zvykl*a na toto prostředí, si můžeš dovolit ještě víc zpomalit. Nic tě netlačí. Víš, že tu můžeš strávit tolik času, kolik jen budeš chtít.

*

„Mé tělo a mysl jsou vším, co tvoří mě a to, co mě obklopuje. Jsem jako voda v nekonečném cyklu, proudící a opět vyvěrající ze svého pramene. Jsem kapka stékající po stalaktitu, kondenzující se do čiré skleněné tůně. Jsem vlhkost splývající s pískem, společně vytváříme přirozené podmínky pro růst. Mé já se rozplývá, zbývá jen existence.“

Michaela Kachtíková vytváří rozsáhlou instalaci, která představuje syntézu vědomé interakce s prostředím a subjektivního prožívání vlastního těla. Instalace v prostoru katakomb se stává metaforou labyrintu lidského těla a mysli. Úzké chodby a pórovité stěny galerie zrcadlí spletitou strukturu vnitřních prožitků a emocí. Divák je tak vyzván, aby se stal aktivním účastníkem tohoto procesu, interagoval s instalací, vnímal objekty, zvuky a textury, aby navázal skrze fyzickou interakci kontakt se svou tělesnou přítomností a neztrácel se v automatické aktivitě všedních dnů. Divák není jen pozorovatelem, je povzbuzován k prozkoumání svého vlastního mentálního a fyzického prostoru. Tato fyzická interakce stimuluje vnímání a otevírá cestu k hlubšímu poznání sebe sama. Tento interaktivní rozměr je důsledkem dlouhodobého výzkumu autorky, která spojuje disciplíny jógy, péče o tělo a psychosomatiku.

Téma vnitřního prostoru se objevuje v tvorbě Michaely Kachtíkové již delší dobu, kde se propojuje s meditací v pohybu a vědomou prací s tělem. Její předešlá práce, jako je například Zárodek a potenciál (2020), zkoumala téma strnulosti a pomalého rozkladu materiálů, které se v současné instalaci spojuje s meditací a prací s tělem. Objekty z papírmaše, jež se objevují již v její dřívější tvorbě, reflektují tento koncept stárnutí a proměny a symbolizují nejen proces stárnutí lidské tkáně, ale i neuchopitelnou podstatu tělesné existence. Tímto způsobem autorka zhmotňuje cyklus proměny a obnovování, který je inherentní jak materiálnímu světu, tak i lidskému tělu.

*

Tvé tělo se zase dává do pohybu. Možná v nějaký moment musíš jít až po špičkách, a o to víc vnímáš materiál, který se pod tebou mění s každým krokem. Soustředíš se na zvuky okolo sebe. Cítíš pohyb stěn, které tě obklopují, jako by dýchaly ve stejném rytmu jako ty. Tvé nohy se boří do písku. Najednou se musíš přikrčit, ohnout celé tělo. Možná se musíš dát na všechny čtyři, abys mohl*a vůbec projít dál a vyhnout se visícím žebrům stalaktitů. Tvůj pohyb je soustředěný. Vše vnímáš intenzivněji. Všechny zvuky, pachy, materiály, vlhkost vzduchu.

Vnímáš kapky vody stékající po povrchu, kondenzující se do širé, skleněné tůně. Potkáváš objekty, které definují a utvářejí tvůj prostor. Zdají se být statické, ale i ony mají svůj vlastní pohyb a proměnu v čase. Postupem času rostly, nabývaly na objemu, mineralizovaly se stejně jako tvá vnitřní tkáň. Vše se propojuje. Stáváš se tak tím, co je uvnitř, a tím, co je vně. Tvůj pohyb se mění v tělesný tanec. Písek se seskupuje v rozlehlý systém kořenů a úponů. Otiskáváš se do hmoty.

Autorka: Karolína Schön