Lukáš Prokop
Podle teoretika Simona O’Sullivana spočívá síla umění ve schopnosti překódovat dominantní pojetí reality a v síle vytvářet dříve neznámé alternativy. Podobná snaha je vlastní i práci Lukáše Prokopa (*1997), který využívá produktivního potenciálu (sci-fi) fikce k budování nových světů, jež by přesahovaly mantinely známé antropogenní imaginace. Jeho díla [např. Whispers Divulging (2020) nebo Oozing Worlds into Being (2022)] těchto cizích sfér dosahují za pomoci spletitých tvůrčích strategií a experimentů s technologiemi zahrnujících postprocessing, generativní design či tvorbu s pseudonahodilým digitálním šumem. Současně se vymykají jednoduchým kategorizacím, neboť Prokopovi je vlastní oscilace mezi různými médii: subtilně spojuje práci s videem, grafikou, objektem, fotografií, textilem, psaním nebo digitálním tiskem.
Aktivním zapojením technologických kreativních procesů do tvorby Prokop taktéž záměrně problematizuje i svou autorskou roli jako výhradního producenta uměleckého obsahu/díla. Ukazuje nám, že tvůrce je součástí složitých a rozprostřených sítí, které se čím dál více organizují na osách optických kabelů či skrze strojové vidění. Jeho práce tak přivádí pozornost k působení technických zařízení a k vlivům, které mají na naše vnímání a chápání světa. Důraz na dynamiku a tekutost těchto techno-lidských systémů znázorňuje i jeho proměnný umělecký pseudonym h5io6i54k, pod nímž – s vědomím nestálosti digitální identity – vystupuje jako VJ, grafik, umělec či tvůrce hudebních videí. V rámci diplomové výstavy představuje svůj závěrečný krátký videoesejistický film Concomitant Outgrowth Event (2023).
Lukáš Prokop je absolventem Ateliéru video u Martina Mazance a Jana Šrámka na FaVU VUT v Brně. Jeho díla byla vystavena v Galerii Mladých, Zaazrak|Dornych nebo Garage Gallery. Často také spolupracuje s dalšími tvůrci*tvůrkyněmi nebo uskupeními, jako je například umělecká skupina BCAAsystem či labely Genot Centre, Gin&Platonic nebo brněnským SOfT.
Jiří Sirůček
Concomitant Outgrowth Event
Diplomová práce v podobě krátkého animovaného filmu (doplněného o ještě kratší teoretický text) je v jejím celku mnohovrstevnatou sítí témat a přístupů patrně zastřešených pod hlavičkou narativu, který publikum naviguje tělem svých spontánně vznikajících labyrintů. V těch se nám bok po boku zjevují kupříkladu mytologizující podoby auto-fikce, pokusy o rozpuštění přetrvávající duality lidsko-technického, rozložení čistě zrakového uchopení epistemologie, či přehodnocení stávajícího povrchního vnímání CGI. To vše je v práci uchopeno světotvorným experimentem postaveným na striktně vědecko-fantastické imaginaci poháněné současnou teorií.