Lucie Lienerová

V portrétování druhého člověka je specifická intimita. Malovat portrét člověka, který je mi velmi blízký, je o to složitější; je to křehká situace, plná oboustranného napětí. Motiv dvou přítelkyň se v současnosti zbavil svého druhořadého postavení spojovaného s přílišnou feminitou a nemožností oslovit nikoho než ženy. Ženy jako hlavní aktérky děje (literárního, filmového či výtvarného) dříve nestály samy o sobě, ale například jako sokyně v milostném trojúhelníku. Stereotyp „ženské literatury“ zcela vyvrátil portrét přítelkyně italské spisovatelky Eleny Ferrante, který se stal celosvětovým bestsellerem.

Přesto jsou vzájemné vztahy žen v naší kultuře tradičně spojovány s intrikami, „ženským“ soupeřením, s povrchním tlacháním. Pokud se vztah dvou žen rozvíjí v prostředí koňských stájí, je téměř nemožné příběh vytrhnout z „holčičího“ stereotypu. Umělkyni naštěstí přednastavený rámec neomezuje a téma si sebevědomě přivlastňuje. Do života své kamarádky nahlíží skrze pracovní nástroje, které druhá žena běžně používá, a skrze místa, jež ji obklopují. Intimitu jejich vztahu tak můžeme vyčíst jen nepřímo, například z autorčina rozhodnutí malovat magickou situaci, o které jí přítelkyně vyprávěla. Tím navíc autorka vstupuje do děje, ve kterém fyzicky nefigurovala, avšak právě spojení obou žen jí to umožňuje. V obrazech přístěnku je znát sdílená imaginace a důvěrnost.

Legendární spisovatelka Simone de Beauvoir popsala v autobiografické novele Nerozlučné (1955, rok vydání 2021) svůj hluboký vztah s přítelkyní Elisabeth. Veřejnost knihu málem nepoznala, protože si Beauvoir nepřála takto osobní a intimní příběh zveřejnit. Je dobře, že žijeme v době, kdy se umělkyně nemusí bát stigmatizace kvůli tomu, že se její dílo zabývá emocemi a vztahy, o to víc, když se jedná o vztahy mezi ženami.

Autorka: Martina Drozd Smutná