LIBUŠE KOPŮNCOVÁ

Flesh in the Cloud

Ateliér malířství 3

Ve své práci píšeš o tom, že virtuální performance je prožitkem mezi liminální zkušeností a „technologicky konstruovanou halucinací reálného“. Kde podle tebe leží hranice mezi skutečně tělesným prožitkem a jeho simulací v digitálním prostoru? A je pro tebe „panická produkce tělesnosti“, o které v práci mluvíš, spíše kritikou digitální kultury – usilující o nahrazení fyzické zkušenosti – nebo ji vnímáš jako možnost, jak přemýšlet o nových typech tělesností vznikajících v digitálním prostředí?
Pro mě to nejsou dvě oddělené věci, ale spíš dvě vrstvy jedné zkušenosti, které se dnes silně prolínají. Zajímá mě ten paradoxní moment, kdy se digitální prostředí snaží napodobit tělesnost tak intenzivně, až tím odhaluje, co z těla chybí; čím víc se přibližuje, tím víc se vzdaluje. A nejsem si jistá, jestli opravdu chceme tělo do digitálního prostoru vrátit, nebo jen zaplnit tu prázdnotu, která po něm zbyla. Panickou produkci tělesnosti vnímám jako kritiku i nástroj – poukazuje na tuto snahu, ale zároveň otevírá prostor k úvahám nad novými formami tělesnosti. Navíc už podle mě digitální a fyzická tělesnost nemají pevné hranice.

Pokud VR vnímáš jako simulakrum, které už nereprezentuje realitu, ale vytváří svou vlastní hyperrealitu, nehrozí podle tebe, že se performance v digitálním prostoru stává spíš estetickým obrazem než skutečnou sdílenou zkušeností?
Riziko, že se z performance stane jen obraz, tu je. Snažím se tomu vyhnout zpomalením, tichem a nejednoznačností, která diváka vtahuje jinak než vizuální atrakce. Nejde mi o iluzi reality, ale o situaci, kde si divák začne víc uvědomovat sám sebe. Zajímá mě moment, kdy se materialita odsune a zůstane jen její stopa, takže divák zůstává spíš v odstupu. Právě v tomhle napětí se podle mě může obraz proměnit ve zkušenost.

V každém z dějství performance se opakují témata jako odhalování, obětování nebo transformace těla. Jak tyto rituály chápeš? Myslíš si, že ztvárňují cestu k vnitřní proměně?
Rituály vnímám jako způsob, jak se dostat blíž k tomu, co si běžně tolik neuvědomujeme – k paměti nebo vnitřním stavům. Nejde o příběh, ale o proces: odhalování, ztrátu a proměnu. Ta proměna není výsledek, spíš moment, kdy se něco zpřítomní. Nemám nad tím kontrolu, ale myslím, že si člověk může odnést určitý vztahový rámec, způsob, jak vnímat sebe i okolí. A tohle individuální prožívání se pak může promítat i do širšího, kolektivního kontextu.