Klára Malo

Po vyslovení neznámých slov vytesaných do kamene, jež se nachází v sadu plném omšelých pomníků, se silně ochvěješ. Z čista jasna se ocitáš na návštěvě u výhybky do onoho světa. Všude je shon, klábosivý hluk a melodické klapání kostí o dlaždičky. Nikdo si tě nevšímá. Ostatní totiž vyvíjí mnoho úsilí, na něž tehdy nebyl čas. Zavazadla nebyla nachystána ani nebyla současně pochována. Tato situace je zde ale zcela běžná. Stal se z ní úzus a zvyk je železná košile. Člověk by si pomyslel, že se ocitl v naddimenzovaném sále fundusu věnovanému zesnulým, jež je seskládaný ze sekáčů, holičství, make-up stánků, leštičů obuvi a tak dále. Jenže člověkem jsi pouze ty a v záchvatu paniky vyvstávají vůkol boje o honosné šaty a botičky. Na dlaždičkách imitujících bílý žilnatý vápenec jsou kolem tebe vidět kapky cévní kapaliny. Když se ale ohlédneš, zjistíš, že stojíš v cestě kostlivcům odcházejících ze stanoviště lakování nehtů. Hudba. Halas se utišuje a cvakání kostí o podlahu ustává. Oděné a nazdobené kosti zaujaly svá místa v identických vzdálenostech. Poslední cesta je na spadnutí. Monumentální osvětlení kostnice zablikalo, hudba potichla a potemnělo se. Někdo nahodil zpět pojistky. V komnatě je pusto. Všimli si tě hlídači a vyhodili tě zpátky do země živých.

Tapisérie Kláry Malo ožívá v barvách hrobních květin. Rituál, díky němuž se fyzické stává nehmatatelným, se nestal, načež se rozevírá vír zmaru, zmatku, zármutku. Bytosti rozjímají o čase, jenž se zdál být tak daleko, až se přiblížil nadosah. Není to však patetické či naléhavé. S nadsázkou lze vnímat bytosti jako hlouček nepřipravených duší, jež se pouze opomenuly připravit na tzv. poslední pouť. Je to přesně ten moment nachytání na švestkách, který dmýchá krev v řečišti a čeří hladinu zděšení.

Autor*ka: Pohár Trpělivosti