JOSEF MACH

Není to skvělé, jak se tady vůbec
nic nemění?

Ateliér tělového designu

Ve tvé instalaci se setkáváme s jasně strukturovaným rastrem a materiálovou křehkostí porcelánu. Dá se tento celek chápat jako „obr na hliněných nohou“ – tedy systém, který sice působí stabilně, nicméně ve skutečnosti stojí na vratkých základech?
Přesně tak. Rastr, znázorněný šachovnicovým polem, je vlastně metaforou binárních struktur a předepsaných pravidel, které nás dennodenně ovlivňují a svazují. Chtěl jsem vytvořit krajinu, která by představovala současný stav, místo, kde se nacházíme, pohybujeme se, žijeme ho. Přemýšlel jsem nad tím, jak zavedený systém pravidel, kategorizování a zjednodušování ve skutečnosti neslouží většině, ale jen hrstce lidí, a jak je tento systém ve své podstatě křehký.
Materiály volím pro jejich vlastnosti, které pak koncepčně rozvíjím. Víme, že vosk je měkký, hoří, ten včelí voní, a taky víme, že porcelán je křehký, často subtilní, skoro až vznešený materiál. Právě pro tuto křehkost jsem si jej zvolil, pro jeho krásu, ale i opatrnost při manipulaci s ním. Určitá aura nedotknutelnosti až nezpochybnitelnosti mě přivedla k paralele se současným patriarchálním kapitalismem.

V několika rovinách tvé práce se objevuje motiv nefunkčnosti nebo selhání. Jsou situace, ve kterých selhání vnímáš jako produktivní moment?
Tady trochu navážu na myšlenky autorstva Meg-John Barker. Meg mluví o selhání jako o odporu vůči patriarchátu a heteronormativitě. Selhání se může stát prostředkem osvobození díky prohlédnutí mechanismů, které nás omezují. Takže ano, selhání v nefunkčním a limitujícím systému může být vlastně produktivním momentem – a to třeba i na emocionální či identitární úrovni. 

Motiv šachovnice v sobě nese představu pravidel a jasně vymezených pozic. Jak o tomto systému přemýšlíš – je podle tebe možné jeho hranice narušovat nebo proměňovat, nebo nás nějakým způsobem vždy formuje?
Určitě nás nějakým způsobem vždy formuje. Je to prostě něco, do čeho jsme vhozeni a v čem se snažíme neutopit. Nicméně si myslím, že hranice systému narušovat určitě jdou a že to v nějakém ohledu všichni děláme. Ono totiž z podstaty holistického bytí nejde v těchto binárních strukturách žít naplno – takhle zjednodušeně to prostě ve skutečnosti nefunguje.
Třeba když vezmeme gender, sexualitu a jejich sociální konstrukce v rámci binárních pozic: to, že je někdo maskulinní či feminní, nezáleží na genderu. Sociální konstrukty „správného chlapa“ či „dobré ženy“ slouží právě tomu systému, který stojí na vratkých nohou a který ve výsledku slouží hlavně sám sobě. Moje vlastní identita, která jednoduše není heteronormativní, je mou osobní „neposlušností“ vůči normám tohohle systému.