JAMIE HRABCŮ

Overall

Ateliér fotografie

Zajímá mě, jakým způsobem přemýšlíš nad vitráží. Je to pro tebe metafora pro opravování rozbitých vazeb, nebo naopak přiznání toho, že vztahy po určitém momentu zlomu nemohou být stejné jako předtím?
Trochu obojí. Vitráž pro mě ale není primárně o navrácení věcí do původní formy, jako spíš o spojování zdánlivě nesourodých prvků. Každý ze střepů skla je svým způsobem a tvarem jedinečný a jen díky soustředěné péči – dalším lámáním, broušením a drobnými úpravami – je možné je napasovat zase dohromady a vytvořit výsledný celek. Je to pro mne připuštění existence různorodosti a zároveň její adorace.

Ve své práci využíváš motiv ochranných prvků, např. slidery, páteřový chránič apod. Jak se pro tebe mění jejich význam v momentě, kdy původní formu nahrazuješ křehkými materiály, jako je sklo nebo vosk?
Mám rád momenty, kdy se narušuje původní smysl věcí, zpochybňuje se jejich charakter a reinterpretuje jejich význam. Co vlastně konkrétní věc znamená a co představuje? Chránič páteře ze skla ztrácí svou funkci, současně ale nachází nový význam v pocitu spojení navzdory prasklinám a přiznáním citlivosti.
Původní funkcí sliderů – v této práci zhotovených z vosku – není tlumit náraz, ale zprostředkovat jezdci fyzickou informaci o úhlu náklonu. Skrze kontrolované tření o asfalt v zatáčkách mu pomáhají hlídat trakci a předcházet pádu. Vosk je v tomto ideálním materiálem – jeho destrukce rozpuštěním dává hmotě novou podobu a tvar.

V textu často narážíš na napětí mezi svobodou a disciplínou, a to nejen ve vztazích, ale i při jízdě na motorce. Jak přesně pro tebe tyto roviny souvisejí?
V dobré motoškole vás učí, že jste ten zranitelnější prvek v provozu, i když sedíte na silnějším stroji, proto musíte předvídat, co dělá okolí a naladit se na něj. Ve vztazích se zase učíme, že je dobré být empatický a citlivý, ale přitom si držet své zdravé hranice.
Disciplína a svoboda nemusí být dva protichůdné pojmy, mohou jít ruku v ruce. Je to o naslouchání situaci, uvědomování si, respektu k ostatním i k sobě samému. Větší jistota – ať už pramení ze znalosti pravidel jízdy a možností terénu, nebo dynamiky vztahů a vlastních emocí – nám dovoluje větší uvolnění. A nejzábavnější je brát všechno jako proces, trénink, volnou vyjížďku odnikud nikam.