Eliška Jedličková

Monument křehkosti

Eliška Jedličková se ve své práci dlouhodobě věnuje figurálnímu sochařství a možnostem jeho dematerializace. Je to nesporně zajímavé téma, které už od 60. let 20. století subverzivně podkopává a zároveň posouvá možnosti kánonu klasické figurální sochy. Samotná autorka tuto svou osobní cestu od klasických materiálů, jako je sádra, sklolaminát nebo hlína, k těm, které jsou dočasné (rozpustný škrob) nebo atypické (plastové pásky), označuje jako obrat k duchovnosti. Jako by ji už tradiční postupy a materiály klasické figurální sochy nestačily k nalezení formy, která dokáže adekvátním způsobem reflektovat transcendentní témata.

Aby to ovšem nebylo úplně tak jednoduché, pro zbavení se dějinami zatížené figurální sochy se rozhodla zkoumat její stín. To je samo o sobě velmi zajímavé gesto. Jednak tematika stínu odkazuje vždy k tomu, co stín vrhá (hravým obloukem se přece jen vracíme k možnosti figurální sochy), a jednak je stín zajímavé filozofické i antropologické téma. Můžeme se bát stínů minulosti nebo uvažovat nad rolí stínu v rituálech a pověrách.

Výslednou instalaci tvoří hmotné (sochy z plastových pásek) a nehmotné (světlo, stín, pohyb) složky. Vzájemně si nekonkurují, naopak v jakési vzájemné odvěké závislosti odkazují jedna k druhé, jsou na sobě fyzicky závislé. Jak taky jinak – vždyť objekty vystavené světlu se bez stínu neobejdou! Figury vyrobené z plastových pásek, kterými proniká umělý zdroj světla vykreslující na stěnách kresebné linie, jakoby asociují mizející tělo. Poukazují na jeho křehkost a snad i samotnou pomíjivost života. Divák zde vstupuje do jakéhosi světa na rozhraní hmotného a nehmotného – klidně by to mohla být svatyně, portál, za nímž se skrývá už jen svět čisté transcendence.

Zajímavý je zde i efekt jakési zvláštní monumentálnosti výsledné práce, která nás samozřejmě odkazuje k tematice pomníků a pietních míst. V případě této práce tak vlastně stojíme před monumentem křehkosti bytí.

Autorka: Jana Písaříková