ELEONORA CAVALLINI

Re-belonging

Fine Art and Design

Ve svém textu o přírodě zmiňuješ koncept „prostoru, který nesoudí“. Chápeš ho jako alternativu ke společenským strukturám? Myslíš, že vztah k přírodě může být také jistou formou odporu vůči snaze být neustále produktivní?
Přesně tak – vnoření do přírodních krajin mimo městské prostředí jsem chápala jako způsob, jakým se znovu napojit na vztahy stojící mimo společensky konstruované rámce. Jde o prostor, kde nejste tak silně definovaní očekáváními a posudky. V tomto smyslu se obrazy a interakce mezi mým tělem a přírodou opravdu stávají způsobem zpracování reality. Taky jde o jisté zpomalení – téměř jako pauza od tlaku na neustálou produkci a tvorbu.

Vyšívání se v tvé práci neobjevuje pouze coby dekorace, ale spíše coby forma ženské paměti. Chápeš ho jako pokračování kolektivní historie?
Přesně tak. Při práci na fotografické sérii jsem cítila, že tam chybí feministický aspekt. Uvažovala jsem o tom, jak tuto vazbu vytvořit, a došlo mi, že mladé generace nemají povědomí o určitých praktikách, které tvořily nedílnou součást každodenního života našich babiček. A tak jsem babičku a další ženy ze starší generace požádala, aby mě tyto techniky naučily, čímž se snažím k tomuto sdílenému dědictví přispět a zároveň vzdát hold ženám, které tato řemesla často vykonávaly, aby unikly realitě, do níž byly vrženy.

Řekla jsi, že belonging nemusí nutně znamenat patřit do nějakého vymezeného, geografického místa. Znamená to tedy, že domov může být vázán na lidi, okolní prostředí nebo i na vlastní tělo?
Věřím, že my jsme tím domovem, který kolem sebe vytváříme. Ten se skládá z lidí, na nichž nám záleží, a míst, kde se cítíme sami sebou a kde můžeme odpočívat. Myslím, že projekt je spíš o způsobech, jakými tělo může interagovat se svým okolím, než o tom, že bychom považovali vlastní tělo za svůj domov. Snad to dává takto smysl… Myslím, že všichni se k tomu můžeme
vztáhnout po svém.