DMITRII OLGIN

Anonymní pohostinnost

Ateliér intermédií

V projektu Anonymní pohostinnost pracuješ s pojmem bláznivý archiv, který odkazuje na diskontinuitu dějinných koncepcí. Můžeš ho blíže vysvětlit? Existuje nějaká jeho současná aktualizace?
Bláznivý archiv – pojem, který přejímám od umělkyně Agnieszky Polské – popisuje specifický stav paměti v postsocialistickém kontextu. Jedná se o prostředí, kde historický materiál existuje jako směs vzpomínek, fabulací a rekonstrukcí. Jde o život uvnitř archivu, který nikdy neexistoval v té podobě, v jaké se prezentuje. Jeho nestabilita dnes nabývá živelného charakteru v podmínkách globálních krizí, fake news a konspiračních teorií. A strach z této totality paralyzuje. Proto je důležité přejít od pokusu o interpretaci archivu k setkání s ním – jako s Druhým.

Tvůj archiv se zabývá tématem návštěvy. Pohostinnost, přijímání druhého u sebe doma či výzvu „chovej se tady jako doma“ vnímáš jako typ rituálu. Co tě fascinuje na performativitě návštěv?
Hostina je zvláštní situace, která vzniká uprostřed každodennosti a na chvíli ji narušuje. Je to scéna z náhodně zastavených okamžiků, kdy minulost sousedí s přítomností, vlastní s cizím – a vše je ochucené tradicemi pohostinnosti. Je v tom jakási veselá relativita. Vnější se neshoduje s vnitřním, role se posouvají. Ve starověké řecké mytologii existuje mýtus o nečekaném hostu, jehož totožnost vždy uniká. Hostitel mu musí poskytnout místo u stolu, nesmí ho vyhánět ani odhalovat jeho identitu, protože to může být duch, bůh v masce nebo zesnulý příbuzný. Cizinec na prahu představuje střet všedního s neobyčejným – a jakmile jej překročí, prochází rituální proměnou: stává se vítaným hostem.
Archiv vyžaduje podobný přístup – beze snahy jej definitivně identifikovat či uspořádat. Performativní aspekt pohostinnosti zde spočívá v tom, že samotný rituál hostiny je formou paměti. Nejde o zaznamenání události, ale o její opakované ztvárnění.

Zvláštní místo v tvém projektu zaujímá psí pas. Jaký je jeho význam?
Ústředním motivem projektu je téma hostiny s poutníkem/Druhým. Jinakost hosta získává byrokratický rozměr prostřednictvím příběhu o získání psího pasu EU. Tento veterinární doklad umožňuje zvířeti překračovat hranice často jednodušeji než lidem ze třetích zemí. Postava Druhého v podobě člověka-psa se ukazuje jako mobilnější a anonymnější. Za tím stojí obraz sv. Kryštofa – patrona cestovatelů se psí hlavou. Podle legendy pocházel ze země Kinokefálů – národa se psími hlavami, zbaveného daru lidské řeči. Podle jiné se narodil krásný, ale modlil se za znetvoření, aby se vyhnul pokušením. Podle třetí verze byl jeho vzhled pouze symbolem pohanské hrubosti. Všechny tři verze existovaly současně.