Daniela Ponomarevová

Věděli jste, že existuje vazba mezi bohatstvím státu a objemem koření, které jeho obyvatelstvo dává do svého jídla? Jednoduše řečeno, bohatý globální Sever používá mnohem méně koření než globální Jih, což dává smysl – srovnejme například plytký oběd z Ikey s indickými pokrmy, které jsou plné chuti. Zatímco vysoká gastronomie sází na kvalitu ingrediencí, tak kamkoliv jedeme, je spíše doporučováno zkusit místní street food, který má v sobě více koření, atmosféry ale i lokálních bakterií. Budoucnost jídla dříve představovaly kapsle, které měly konzumaci omezit na pouhé nutriční hodnoty a, ačkoliv měly mít jen minimální chuť, byly by maximálně výživné. Představte si, že by lidé k snídani či večeři jedli pouze pilulky – zní to trochu dystopicky, že? Dnes je skoro jisté, že v éře pozdního kapitalismu nelze omezit naši spotřebu – ať už vyhazujeme přes polovinu jídla, které vyprodukujeme, nebo ne.

Neomezené zážitky se promítají také do diplomové práce Daniely Ponomarevové Street Gore Food (2024). Dílo se podobá archeologickým vykopávkám vzpomínek na kulturu street food, co vypadají až podezřele skutečně, než aby mohly být pravda. Je to, jako bychom cestovali do budoucnosti vykopat zbytky minulosti, kterou jsme ještě nemohli prožít. Dílo je jako past, hypnotizuje nás přehršlí detailů a prvků, noříme se do prostředí, jež před námi vytváří. Unáší nás na cestu, kde se barevná zkušenost se street food mění pod rukama designérů food porna, proměňuje se v pouťový zážitek, až se nakonec stane gore hororovým filmem – místo toho, abychom si pochutnávali na jídle, nás rozsekává na malé kousky.

Toto dílo stojí mimo spektákl a simulakrum tak, jak je známe. Nenapodobuje realitu, ale spíše ji oživuje v nové verzi na steroidech – zkřivenou a nateklou do té míry, že ji již nelze sledovat. Daniela vytváří jedinečnou vizi, kde se svět mění v nezadržitelný stroj, který se nám vymkl z rukou – karikaturu našich spotřebních návyků a tužeb, ultimátní street food zážitek.

Autor: Piotr Sikora