Bára Nováková

Malby a kresby z diplomové práce Báry Novákové mohou vyvolat dojem, že je vytvářelo více osob. Jejich stylová různorodost pochopitelně může v diváctvu vyvolat určitý zmatek. Od umělců*kyň totiž očekáváme ucelený umělecký program, který navzdory „lekcím z postmoderny“ bývá obvykle ztotožňován s jednotou výtvarného projevu a takzvaným rozpoznatelným rukopisem. Jak rozumět mnohohlasu Bářina souboru?

Abychom lépe nahlédli jeho vnitřní konzistenci, je dobré znát alespoň klíčovou tezi textu, kterým autorka svůj soubor doprovodila. Tou je nechuť k dokončenosti / uzavření a zjevná snaha o zachování si otevřenosti, jíž chce dosáhnout změnou perspektiv vůči vnějším podnětům i vlastním tvůrčím přístupům. Každý ze segmentů diplomové práce považuji za fázi, během níž volila odlišný tvůrčí režim. Jako zdroj se snažila využít svou počáteční apatii, následně konstruovala obraz podle racionálně daných předpokladů, ale vzápětí tento přístup hodila za hlavu a vydala se napospas bezprostřední komunikaci s emocemi a procesem malby.

Je vlastně odvážným rozhodnutím nevytvářet dojem, že ze školy odchází jako umělkyně, která odpovídá konvenci o „hotové umělkyni“, a naopak nabízí sebe samu jako osobu, která nadále hledá a zkouší rozličné cesty, jež vedou tu k slibným výsledkům, tu do slepých uliček. Navzdory tomu, že jako obrazy jsou v důsledku vždy velkou měrou autonomním vizuálním sdělením, je celek diplomové práce Báry Novákové především svědectvím o spektru možností, které stojí jak před autorkou, tak přede všemi umělci*kyněmi současnosti. Jsou praktickou polemikou s pojmy volba, potřeba či nutnost. Letmo a abstraktně, jako by v nich rezonoval i generační důraz na větší míru fluidity v chápání svých identit, rolí, osobních i tvůrčích pozic.

Autor: Jiří Ptáček