BÁRA GEHRINGEROVÁ

Kde se člověk dotýká země

Ateliér malířství 1

V tvé práci se opakovaně objevuje motiv doteku krajiny. Zajímá mě, jak nad ním přemýšlíš. Je to pro tebe jemný způsob, jak navazovat vztah, nebo už s dotekem přichází konkrétní zásah/proměna? Přijde mi, že krajina je pro tebe nejen prostředím, ale i partnerem k dialogu.
Dotek člověka s krajinou vnímám jako moment setkání dvou světů. V tom drobném gestu sbližování se objevuje intimita a zvídavost, ale i potenciál k proměně či dominanci. Ve svých obrazech proto pracuji s ambivalencí lidské přítomnosti v krajině. Člověk zde není chápán ani čistě destruktivně, ani čistě ochranitelsky, ale jako součást dialogu, poznávání a hledání vzá-
 emných hranic. Krajina je prostorem, který lidskou přítomnost přijímá, nese její stopy a zároveň si uchovává vlastní autonomii.

Kde pro tebe vzniká moment přechodu od pozorovatele krajiny k „vlastníkovi“ prostoru? Může třeba samotná touha po domově vést k nepatrnému přetváření krajiny?
Moment přechodu od pozorovatele k člověku, který si prostor přivlastňuje, vzniká v obrazech ve chvíli, když už postava krajinou pouze neprochází, ale rozhodne se v ní zůstat. Touha po domově v sobě nejspíš nese také potřebu
prostor upravovat, chránit a vymezovat. I když obrazy pracují s romantickou linkou hledání domova a respektem ke krajině, dochází zároveň k postupným změnám, které její charakter nenávratně proměňují. Tento motiv proměny se odráží i v samotné technice pyrografie, se kterou v sérii pracuji: dřevo se působením pájky fyzicky mění a obraz vzniká nevratným zásahem do materiálu. Pomalý proces tvorby tak pro mě představuje paralelu k lidskému působení v krajině.

V závěru otevíráš otázku, jakým způsobem budeme v budoucnu krajinu obývat – zda jako prostor, kterému budeme vládnout, nebo jako místo, k němuž si vytvoříme blízký vztah. Nedá mi to se nezeptat: myslíš si, že je člověk stále schopný vnímat krajinu jinak než skrze logiku vlastnictví a vytěžování?
Ve své práci se zabývám především osobním vztahem jednotlivce ke krajině. Věřím, že právě v této rovině je možné krajinu vnímat přirozeněji než v obecné, vzdálené a globální perspektivě. Ale otázka pro mě i tak zůstává otevřená.