Balbína Králová

Jak zachytit podobu (blízkého) člověka, ptá se v té nejvíce obecné rovině Balbína Králová. A má k tomu dobrý důvod, neboť se zachycováním lidské podoby je odjakživa potíž. V podstatě každé statické vyobrazení živé bytosti je totiž paradoxním konstruktem. Dynamická povaha živých bytostí, jejich hybnost a ohebnost jako by se vzpíraly možnosti polapení obrazem. Studijní kresby, takzvané realistické malířské portréty nebo fotografické podobizny, jsou v první řadě konsensem mezi autorstvem a diváctve o tom, že je budeme považovat
za vystižení podoby, tedy o jakési podobnosti se zpodobovanými. Přínos pokusů o zachycení podoby vždy spočívá v něčem jiném: v interpretaci průniků vnějších znaků a vnitřních (skutečných i domnělých) vlastností zpodobované*ho.

Jako předlohy Balbína užívá montáže fotografií. Snaží se podchytit alespoň něco z dynamické povahy lidí, které portrétuje. Operuje s výrazem deformace, ale tím vlastně přijímá představu, že někde na pozadí lze tušit nedeformovaný, ideální a fixní obraz osob. Možná je to ale jinak a na jejích kresbách není zdeformováno nic. To nás pouze svádí vlastní mysl, která si potřebuje skutečnost zjednodušit, aby jí byla s to uchopit. Balbína rozmázne rysy lidské tváře, protože vnímá nepostihnutelnost lidské podoby. Ví, že do ní promlouvá aktuální stav našeho vědomí nebo fyzický stav. Vždyť nakolik se sobě (ne)podobáme ráno a večer či ve stavu klidu a zneklidnění?! Rovněž ve tvářích zemřelých nenacházíme podobnost s rysy, které jsme si u nich pamatovali. Ostatně i paměť generuje vlastní obrazy – podobizny, jež bychom určitě nenazvali realistickými. Jako modely si Balbína vybrala vlastní sestry, jinými slovy osoby, jež dobře zná a mnohokrát mohla pozorovat. Přesto je nemůže nakreslit věcně a naturalisticky.
Nebyly by to ani vzdáleně ony.

Autor: Jiří Ptáček