ANNA TICHÁ

Landfills of the Present

Ateliér tělového designu

Ve své práci se zabýváš problematikou skládek. Ty vnímáš nejenom jako fyzické odkladiště odpadu, ale mluvíš i o skládkách v psychickém prostoru člověka. Jak si to mám představit?
Skládky používám jako motiv pro něco, co je naší nepodmíněnou součástí a co nelze jednoduše odstranit. Představují postbolest, zastupují zkušenost a prožitky ostatních těl, proces vyrovnávání se s naší (globální) minulostí. V abstraktní rovině jsou určitým emblémem stavu, ve kterém setrváváme, vnějším obrazem vnitřních skutečností.

Jaký je rozdíl mezi skládkou a kompostem?
Spíše bych se zaměřila na rozdíl mezi skládkou a kompostováním, na které v práci nahlížím jako na metaforu a materiální praxi zároveň. Podle teoretičky Donny J. Haraway spočívá kompostování v rozkladu starých kategorií a struktur, a to za vzniku nového života z odpadu a krize. Vyzývá ke sdílenému přežívání a spolupráci napříč druhy.
Ovšem v době krize pozdního kapitalismu, kdy tato teorie není globální praxí, před sebou stále vidím kopec skládky namísto kompostové hromady. Termín skládka je pro mě metaforou fyzického i psychického prostředí na planetě poškozené lidskou činností.

Výsledkem tvé práce je monumentální obraz: o jakou jde techniku? Z jakých materiálů se skládá, jaké nesou významy?
Ve své práci využívám 90 kilogramů navazujících osnov, které jsou odpadovým materiálem z továrny na dekorační a potahové látky. Technika, s níž pracuji, je šití – vytvářím devítimetrovou tapiserii zavěšenou v prostoru. Materiál samotný je pro mne nositelem mnoha lyrických významů a vrstev, je symbolem neustálé reprodukce, romantickým objektem v odrazu současné doby.