ADÉLA VYHNÁLKOVÁ

VŠECHNY MOJE PRÁCE JSOU LŽI...
Psaní jako manifestace žití

Ateliér grafického designu 1

Jako svou diplomovou práci ses rozhodla vytvořit knihu… Vlastně ji skutečně napsat. Působí na mě jako kniha o kamarádství a pro kamarády, prodchnutá životními zážitky, které pozoruješ a necháváš je na sebe působit. Které životní milníky tě dovedly ke psaní?
Ano, je to tak! Myslím, že psaní byla spíš nějaká obecná touha, kterou jsem měla vždycky a která se postupně prolínala s dalšími činnostmi. Občas, když moji rodiče uklízí v domě, kde jsem vyrostla, se najde nějaká knížka, kterou jsem jako dítě vytvořila a ani si to nepamatuju. Spíš než velké zlomy to jsou teda asi malinkaté kroky a je jich hrozně moc. Myslím, že milníky byli spíš lidi, které jsem potkala a kteří ovlivnili hlavně to, jak věci dělám. A to je vlastně to, o čem mluvíš – kamarádství nebo spojenectví.

Tvoje psaní plyne volně jako řeč nebo nespoutaný proud vnitřního dialogu. Považuješ se za grafomanku?
(Smích) Možná… Určitá část té práce by se tak teoreticky nazvat dala. Nějaká forma „obsese“ nebo hlubokého zájmu je vlastně její důležitou součástí a možná i důvodem, proč jsem schopná se věcmi zabývat tak dlouho. Důležité ale je, že to není jen text, ale i další témata. Ta, o kterých píšu, nebo se kterými si ten proces spojuju – jako je chůze, komunikace a telepatie se všemi včetně lidí, zvířat, mraků a celé země, potřeba se o sebe umět postarat v nejrůznějších situacích – ve zkratce, orientovat se ve světě upřímně a nezávisle. Své projekty ale nedělám bezmyšlenkovitě nebo patologicky, teda v tom původním smyslu slova. I když je často jejich součástí dlouhodobá, samovolná nebo monotónní až meditativní činnost, přemýšlím nad nimi kriticky a snažím se být k jejich průběhu uvědomělá. Dřív jsem se mezi kamarády ze srandy párkrát představila jako profesionální pyromanka – ať už jde o rozdělávání ohně, psaní, nebo cokoli jiného, s propojením těchto fascinací pracuju vědomě, často i s nadsázkou a humorem.

Naučit se rozeznávat všemožné životní konvence, uvědomovat si je a potažmo se jim snažit i unikat – řekla bys, že je tvá práce i o tomhle?
V některých případech ano. Šlo o hledání způsobů, jak vytvořit příběh, který bude svým obsahem, formou i prostředím, kde se nachází, co nejlépe reprezentovat principy, ve kterých bych sama chtěla žít jako designérka i jako člověk. Být venku, učit se zkušeností, být zručná a vynalézavá v navrhování i výrobě věcí a podporovat přímé vazby s ostatními tváří v tvář. Postupem času jsem došla k rozhodnutím, jimiž se snažím tahle předsevzetí naplňovat. V mém projektu se často vztahuju k trampům, kteří se proti některým životním konvencím vymezují, a ano – někdy jim i přímo unikají.