ADÉLA KONEČNÁ

Overload

Ateliér video

Zajímalo by mě, jakým způsobem se podle tebe dokáže místo otisknout do hudby, aniž by v ní bylo slyšitelné tzv. na první dobrou? A naopak, může být někdy hudba přesnější interpretací míst než samotné terénní nahrávky?

Záleží na tom, jak se na daném místě cítím, jestli mě k němu váže nějaký vztah nebo vzpomínky. Stejně jako hudba, i některá místa mě dokáží stimulovat, přivést do různých nálad a stavů, ať už příjemných, intenzivních, nebo rušivých. A přijde mi mnohdy jednodušší interpretovat to skrze hudbu než skrze terénní nahrávky samotné.

Myslíš, že ticho v dnešní době stále existuje, nebo jsou tu už jen různé podoby filtrovaného ruchu?

Pro mě je ticho třeba zvuk moře, když ale zavřu oči a představím si zvuk dálnice, znějí mi vlastně dost podobně. Vztah mezi hlukem a tichem je pro mě celkem ambivalentní. Pokud vnímám ticho spíše jako stav mysli, tak existovat bude, jen bude možná čím dál složitější ho nalézat – a to obzvlášť na těch místech, kde se slabší zvuky postupně ztrácejí vlivem přehlušení.

Tvé diplomové EP pracuje s tématem přetížení, zároveň se snaží vytvářet prostor pro citlivější naslouchání a empatii. Není v tom určitý paradox – používat hluk a intenzitu k tomu, aby člověk znovu vnímal jemnost a nuance zvukového prostředí?

Myslím, že s hledáním jemnosti můžeme začít už u samotného hluku, ve kterém se nachází spousta vrstev a detailů. Hluk se může stát melodií nebo rytmem a začne být třeba nositelem nějakého pocitu. I skrze hluk a intenzitu můžeme prožít sílu ticha, a to právě v jeho absenci, v kontrastu k němu.