Adam Smolek
Při prvním pohledu na dílo Adama Smolka si můžeme vzpomenout na glitch art nultých a desátých let milénia, pixely rozsypané po obrazovkách s nekončícími řetězy chyb a (ne)fatálních errorů, díla Rosy Menkman, Nicka Brize a řady dalších. A stejně tak si můžeme vzpomenout na raný videoart šedesátých a sedmdesátých let, rané experimenty
s analogovými video kamerami, televizním přenosem a efektováním video signálu, na díla Nam June Paika a v brněnském kontextu rozhodně na dílo dvojice Woody a Steiny Vašulkových.
Adam se ve svém díle doslova pohybuje na hranici mezi digitálním a analogovým signálem, když pracuje s AD a DA převodníky videa, tedy obvody, které konvertují analogový signál do digitálního videa a naopak. Do těchto obvodů a čipů posléze zasahuje circuit bendingem. Analogovou hlavu hada nechává požírat ocas hada digitálního, kterého naoplátku krmí hadem analogovým. Analogově-digitální Uroboros, ve čtyřech autonomních, ale navzájem propletených smyčkách.
Fajnšmekerstvo digitálních video formátů či naopak pamětnictvo video-techniky devadesátých let nejspíš může v některých momentálních stavech Adamova díla spatřit rastry a artefakty jednotlivých video formátů. Formalistní průzkum média až na dřeň je však, troufám si říct, spíš to nejposlednější, o co Adamovi jde. Nekrmí hada hadem, aby zjistil, že mají šupiny. Feedback neboli zpětná vazba, či doslova zpětné krmení, slouží Adamovi jako paralela k pozornosti a samotnému vědomí. Právě zpětná vazba je totiž jedním z kruciálních předpokladů nejen kognitivních funkcí sentientních bytostí (lidští i nelidští savci, ptáci, plazi, obojživelníci, ryby a paryby aj.), ale i života jako takového. Zatímco na biologické úrovni je zpětná vazba organismů a prostředí klíčem evoluce a postupného vzniku vyšších organismů s neurální soustavou, na úrovni neurální je zpětná vazba mezi mozkem a prostředím skrze senzorický systém předpokladem pro učení a adaptaci na prostředí – a to v horizontu života jedince, dní, či dokonce sekund, nikoliv několika generací.
Adam si tak v médiu videa pohrává s elementárním principem života v osobní, a možná utopické, touze objevit holistický přístup k bytí a světu. Konvertuje kontinuální analogový signál do diskrétních jedniček a nul a zase zpátky – ani ne tolik jako komentář k postdigitálnímu paradigmatu, ztrátám při konverzích, rozdílům mezi kvalitou jednoho a druhého (kontinuum versus doslovná reprodukovatelnost), ale jako model senzorické soustavy. Z paikovské smyčky odstraňuje nejen vstupní kameru, ale i samotného Buddhu. Výstup směřuje do vstupu, aby až mysticky uzavřel kruh, přesněji čtyři kruhy, a v nich pak skrze přístup blízký no-input mixingu ukoval z ničeho vše, podobně jako se z temnoty času v dětství vynořilo naše vědomí.
Samozřejmě že zde nesledujeme umělou inteligenci, která jako téma i autor*ka poslední rok vydatně zahlcuje novinové titulky a je taktéž postaven*a na principu zpětné vazby mezi jednotlivými neurony, principu vstupu a výstupu. Nesledujeme rekurentní (opakující se) neuronovou síť, ani zázračně sentinentního elektronického golema. To bychom si malovali věci na růžovo. Rozhodně však můžeme říct, že sledujeme médium, které přichází samo k sobě a skrze nepatrný prvotní šum objevuje vlastní niternou krajinu založenou na plynutí času, světla a zvuku. Adam Smolek nás skrze své dílo do této krajiny zve na výlet a já vám přeji příjemný trip.
Autor: Andreas Gajdošík