Martin Cáb

* 22/9/1987
+420 737 462 426
[email protected]

Studium

• 2003–2007 Střední uměleckoprůmyslová škola Uherské Hradiště, studijní obor Užitá fotografie
• 2007–2012 Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, studijní obor Institut tvůrčí fotografie
• 2008–2012 Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, studijní obor Výtvarná tvorba se zaměřením na vzdělávání
• 2011–2020 Vysoké učení technické v Brně, Fakulta výtvarných umění, ateliér Intermédia (Václav Stratil, Pavel Sterec)
• 2013 University of the Arts London, Central Saint Martins, studijní obor Fine Art, 4D Pathway; Erasmus programme

Účast na výstavách:

• 2010 Mesiac fotografie, Open gallery, Bratislava
• 2011 Prague Photo, Mánes, Praha
• 2011 Současná krajina studentů ITF, Galerie Opera, Ostrava
• 2012 O důvod více, foyer kina Hvězda, Uherské Hradiště
• 2012 MIKULOVE, Galerie Horní konírna, Mikulov
• 2012 Černá pole sem tam skvrna, Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice
• 2012 „I“, Dům umění, Opava
• 2012 Expanded performance v.1 / Cynická láska podle Starého zákona, Galerie K4, Praha
• 2013 Pohlednice z MilkyWay, Galerie 115/55, Brno
• 2013 Trash of Orbis Pictus, Galerie Doma, Kyjov
• 2013 Body varu, Dům umění, Opava
• 2014 Salute, Galerie Umakart, Brno
• 2016 EmoXicon, Galerie Evoluční, Praha
• 2016 Afterlife, Tschechisches Zentrum Berlin, Berlin

Bez názvu (Levou zadní)

V září roku 2018, v čase mé hluboké stagnace a nicnedělání, se mi přihodila jedna nešťastná a vcelku dost trapná událost. Navštívil jsem vernisáž výstavy diplomových prací, která se tehdy odehrávala v Domě pánů z Kunštátu v Brně. V jedné z místností se v expozici nalézaly židle a já jsem z únavy měl potřebu se posadit. Namísto normálního posazení jsem židli svým dosednutím zničil a náhle se ocitnul na podlaze na třískách židle. V momentě pádu jsem nahlas vykřikl: „Tak to je konec! To už je skutečně konec!“ Tato židle byla uměleckým exponátem a já si vzápětí uvědomil, že na tuto židli jsem sedat neměl, byla totiž z polystyrenu. Načež jsem si ihned povšiml, že přítomným svědkem této nehody byl děkan FaVU. Se strašným pocitem trapnosti jsem se zvedl ze země a začal mávat rukama na děkana, asi nějak ve smyslu konzultovat výsledek, nebo nevím co. Začal jsem se mírně omlouvat a obhajovat, že kdybych byl o několik let starší, mohl bych klidně zemřít. Cákal ze mě pot. Mezitím byly paní kustodky samozřejmě v pohotovosti a za pár minut ke mně přiběhl udivený kurátor výstavy. „To si slepíš,“ volá na mě překvapeně, nemůžu říct, že by nepříjemně. Ale přikyvuji: „Ano, slepýš. Jsem slepýš v umění.“ – „Hele, seznámím tě s autorem,“ říká kurátor. „Já jsem taky autor,“ oponuji. Náhle mi v hlavě zajiskří myšlenka a říkám si: „Hele, diplomka.“ Jdu za autorem židle potřást si s ním rukou. Pak odcházím do kanceláře Domu umění s žádostí, zda by bylo možné poskytnout mi záznam z bezpečnostní kamery.

Tato diplomová práce vychází z osobní prožité zkušenosti vyhoření a stagnace v umělecké praxi. V několika vrstvách pracuje s institucionální kritikou, existenciální tísní a podprahovým humorem, lze ji tedy vnímat z více ohledů, nežli jen jako generační výpověď dnešních studentů zahlcených a vyčerpaných kulturním provozem. Z aktu destrukce uměleckého díla vzešlo nové metadílo, ze stagnace vzešla radost, duchovní prostor.